Knabstrupský kůň - Historie

Knabstrupští koně jsou vlastně vzdálenými předky appaloos. Dnes, po vystřídání mnoha koňských generací, jsou tato dvě plemena značně odlišná a mají různou stavbu těla. Knabstrup se vyvinul ze starých španělských koní, jejich křížením s frederiksborskými koňmi-nejstarším dánským plemenem. Knabstrupové byli označováni za barokní koně, stejně jako lipicáni, andalusani, koně lusitánští, kladrubští, frederiksborští a další.

V dnešní době jsou knabstrupové chováni ve dvou typech-barokním a moderním sportovním typu. Jsou také chováni v různých velikostech-jako koně, poníci i minikoně. Kromě barvy jsou tito koně velmi dobře známí svým jedinečným charakterem - jsou vysoce inteligentní, což je předurčuje k výcviku pro show a pro vysokou školu. Toto plemeno není využíváno jen pro rekreační ježdění a hobby, ale také pro nejnáročnější jezdecké disciplíny včetně drezury, všestrannosti, parkuru, honů, moderního pětiboje a také pro airs - cviky nad zemí. Pro svůj jedinečný pohyb, který je velmi silný avšak snadno kontrolovatelný, jsou také využíváni k terapeutické práci.

A tak začíná malá část příběhu dánského knabstrupa, jedinečného, světoznámého, avšak velmi vzácného dánského skvrnitého plemene. Příběh drezurního koně šlechticů a králů, který byl v průběhu staletí vyšlechtěn k dokonalosti.

Zhruba před 20 000 lety, po skončení doby ledové, lovili kromaňonci v oblasti dnes známé jako jižní Francie. Jeskynní nástěnné malby, vytvořené těmito lovci, se dodnes dochovaly v jeskyních Lascaux a Péche Merle. Tyto malby dokazují, že bílá barva se nevyvinula až v době kdy byli koně domestikováni, jak se dříve myslelo, nýbrž, že patří mezi pravěké barvy. Malby také dokazují, že geny pro skvrnité zbarvení byly přítomny už u pravěkého koně, a díky migraci se rozšířily do celého světa. Když pak byli koně o několik tisíc let později domestikování, tyto geny se u nich stále vyskytovaly a mohly být posíleny cíleným šlechtěním.

Dánsko, nejstarší království na světě, je tradičním národem mořeplavců, v neposlední řadě díky Vikingům. Vikingové byli nejen schopnými mořeplavci, ale byli také považováni za vynikající jezdce a chovatele koní. Normanští potomci Vikingů, jak známo, vyhráli bitvu u Hastingsu díky skvěle vycvičené kavalerii, která mohla vzniknout jen díky lidem, kteří své koně cíleně šlechtili a cvičili. Ve 12.století napsal jeden francouzský kněz francouzskému králi : „…Dánové mají k dispozici výjimečné stádo koní, kteří překonávají všechno, co jsem až dosud viděl….“ V kostele ve Skibby, nedaleko panství Knabstrup Hovedgaard, jsou nástěnné vlysy znázorňující tři mladé prince, kteří jedou na skvrnitých koních. Tyto vlysy nesou název „Memento Mori“ (pamatuj na smrt) což nám říká, že světský úpadek bude potrestán v příštím světě. Také nám to říká, že skvrnití koně symbolizovali úpadek, bohatství, aroganci a „joie de vivre“- užívání si života.

Když do Dánska přišla v roce 1536 reformace, majetky šlechty připadly koruně, a král Frederik II. založil královský hřebčín ve Frederiksborgu. Během panování jeho syna, krále Christiana IV., se královský dvůr stal přehlídkou dosud nevídané honosnosti, a to vyžadovalo také patřičně velkolepé koně. V roce 1662 pobýval král Christian dlouhý čas na panství krále slunce-Ludvíka XIV. Zámek ve Versailles byl totiž jeho velikým vzorem. Ludvík XIV. byl velikým milovníkem skvrnitých koní a nechával se také často na takových koních portrétovat. Skvrnitý kůň byl ztělesněním té doby a proto nesměl chybět ani u dánského královského dvora. Kupci z celého světa přijížděli na každoroční aukce ve Frederiksborgu. Do kočárů ruského cara byli zapřaháni bílí dánští koně a na aukci v roce 1771 byl prodán do Rakouska bílý hřebec Pluto a stal se nejstarším předkem slavných lipicánů.

V roce 1683 byl dánským hřebčínem ve Frederiksborgu zakoupen černý hřebec Superbe. Byl zakoupen ze španělského klášterního hřebčína v Jeres de la Frontera za účelem zlepšení předpokladů frederiksborského koně pro klasickou vysokou drezuru. Tento hřebec zde založil linii, ze které později vznikl dánsky knabstrup.

V roce 1812 byla přímým potomkem Superba nakryta klisna Flaebe. Zde nastávají velké spekulace ohledně původu této klisny. Jednou z možných teorií je, že pochází z Meklenbourg v Německu, kde byla rozmístěna běhěm napoleonských válek španělská vojska před tím, než přišla do Dánska. Další teorie je, že cestovala s vojsky přímo ze španělské Cordoby. V Dánsku jí pak od jednoho z důstojníků zakoupil řezník jménem Flaebe (po kterém klisna dostala jméno) a následně byla získána majorem Villars Lunnemdo majetku Knabstrupského panství. Takže když se v roce 1813 narodilo této klisně hříbě,které pojmenovali hřebeček Flaebe, stala se klisna Flaebe prapředkem knabstrupského plemene. V srsti téhle klisny se mísilo tolik barev, že bývala často žertem označována jako „zelená“. Flaebe byla velmi neobvykle zbarvená - tmavě červená (dánský = Zobelfuchs) s bílou hřívou a ocasem, její tělo bylo bíle prokvetlé, záď byla hnědá s bílou dekou.

Takže téměř všichni současní knabstrupové pocházejí z linie založené hřebcem Superbem díky jeho pokračovatelům-zakladatelům tří významných linií: The Silverking, Hermolin a Hugin.


Využití:

Po staletí byl dánský skvrnitý kůň využíván k mnoha účelům. V minulém století byli skvrnití koně téměř výhradně využívání šlechtou a byli považováni za ztělesnění dekadence a „joie de vivre“. Byli především využívání kočovnými divadelními soubory a někdy byli zapřahání do luxusních a pompézních kočárů. To ovšem bylo jen velmi výjimečné, neboť bylo extrémně obtížné najít a koupit dva podobné koně s podobným rozmístěním puntíků. Koně tohoto plemene, kteří byli od narození bílí, se naproti tomu stali oblíbenými a vynikajícími kočárovými koňmi a každý významný knížecí dvůr jich zkrátka musel několik mít. V té době bylo zvykem, že královna na svou korunovaci jezdila na koni, a právě tito bíle narození koně byli oblíbenými korunovačními koňmi. Později se stali oblíbenými společníky mnoha šlechticů.

Bíle narození stejně tak jako skvrnití koně, byli po právu zařazeni do výcviku na slavně dvorní jezdecké akademii na zámku Christiansborg, kde (především pod vedením Georga Simona Winter von Adlersflügela) skutečně prokázali svou hodnotu pro vysokou školu. Major Villars Lunn choval v Knabstrupu koně velmi vhodné pro klasický výcvik, i koně kočárové.

Během válek ve Šlesvicku, byli knabstrupové hojně využíváni jako koně důstojníků, což mělo ovšem často fatální následky, protože důstojník na tak nápadném koni byl pro nepřítele velmi snadným cílem.

Když skončil královský hřebčín na zámku Frederiksborg, přešel chov pod veřejnou správu. Frederiksborský kůň se začal využívat v zemědělství a knabstrupové byli nejčastěji využíváni k tahání lehkých kočárů a vozíků. V období mezi velkými válkami, kdy byl chov silně ovlivňován potřebami zemědělství, byl pro těžší práci vyšlechtěn o něco těžší typ knabstrupa. Když tyto nároky po 2.sv.válce pominuly, přišly na řadu pokusy prosadit se na lukrativním dostihovém trhu a docházelo ke křížení plnokrevníků a teplokrevníků. Výsledky však často sklízely posměch. Jiní se zase snažili zachovat původního klasického jezdeckého koně-pro ně byli hlavními zákazníky cirkusy na celém světě. Tito koně, kteří byli šlechtěni pro vysokou školu, byli často předurčeni k životu cirkusového koně. Nejen pro svou barvu, ale především pro svůj charakter, schopnosti a ochotu učit se. Tak byli knabstrupové po mnoho let součástí cirkusového světa-od Austrálie až po Ameriku. Když se s příchodem televize zábavní průmysl, včetně cirkusů, dramaticky změnil, zájem klíčových zákazníků opadl a nejdůležitější využití knabstrupských koní zmizelo. Na dlouhou dobu se pak knabstrup stal téměř zapomenutým plemenem. Na scéně se znovu objevil se vzrůstajícím zájmem o ježdění jako o volnočasovou aktivitu.

Dnes je toto knížecí skvrnité plemeno především využíváno pro rekreační a hobby ježdění. Pro někoho, kdo stejně jako starověká knížata, věří v „joie de vivre“ a vyjadřuje tento postoj také barvou svého koně, je knabstrup ideální volbou. Kromě uplatnění v rekreačním ježdění prokázal knabstrup svou univerzálnost také v těch nejnáročnějších jezdeckých disciplínách včetně drezury, všestrannosti, honů, moderního pětiboje, parkuru a airs - cviků nad zemí.


Typ:

Je velmi těžké popsat ideálního knabstrupa, protože toto plemeno ve své skutečně čisté podobě už neexistuje. Změnil se také frederiksborský kůň, z něhož se knabstrupové vyvinuli. Parametry chovu jsou poměrně široké, větší důraz je kladen na barvu než na stavbu těla. Je potřeba akceptovat to, že chov se musí přizpůsobovat měnící se módě.

Při hledání původního typu knabstrupa nám pomáhá neocenitelná památka-jezdecká socha na nádvoří hradu Amalienborg v dánské Kodani. Socha z roku 1750 vytvořena francouzským sochařem Salym, skutečně věrohodně zobrazuje ideálního dánského koně. Ideální kůň měřil 155cm. Takto popisuje sochu Hjalmer Friis:“...anatomicky téměř perfektní kůň, harmonický, dobře stavěný, středně velká hlava s poněkud konvexním profilem skvěle ladí s celým výjevem, dobře nesený poněkud těžší krk. Lopatka je šikmá, podsaditá s kulatým kohoutkem. Hrudník je hluboký a široký. Hřbet je poněkud dlouhý. Bedra jsou široká, dobře nasvalená. Záď je středně dlouhá, pravidelně čtvercová, silně vyrýsovaná, poněkud skosená, dobře nesený bohatý ocas. Nohy jsou silné….“

Typický fredeiksborg té doby a také odchovy ze šlechtických a státních hřebčínů (mezi nimi také ten v panství Knabstrup), se velmi podobali ostatním evropským barokním plemenům. V současnosti jsou těmto koním typově nejblíže lipicáni a iberští koně.

Toto byl krátký příběh skvrnitých koní z Dánska. Příběh plemene, které zažilo tu největší slávu i to nejhlubší zapomenutí, plemene které nosilo krále na korunovace i tahalo farmáři jeho pluh. Jeho pestrý vzhled byl však vždy úzce spjat s osobností jeho majitele-protože jen někdo, kdo je pestrou osobností, si může plně užívat tento živoucí příklad rozmanitosti přírody.

Skvrnití koně existovali už od pravěku, ale teprve v nedávných letech byl založen chov plemene, jehož základní a nejdůležitější charakteristikou je právě skvrnitý vzhled - knabstrupa. Mezi předky knabstrupa je spousta skvrnitých koní, oblíbených nejen pro jejich zevnějšek, ale také pro jejich úžasné schopnosti a vytrvalost v mnoha oblastech. Major Villars Lunn založil v panství Knabstrup chov knabstrupských koní a byl jedním z mála, kteří měli možnost vidět za svého života výsledek jeho chovatelské práce-nové plemeno, které vzniklo na základě staletých dánských chovatelských tradic.

V dnešní době se knabstrupští koně bohužel stávají vzácnými. Jsou však skutečně unikátním kulturním dědictvím a jejich schopnosti, předávané po generace, se dočkaly uznání.